Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deska z minulého roku, ke které se pravidelně vracím. Čtveřice dvacátníků vloni přišla s nahrávkou, která je dokonale nezaškatulkovatelná. Je v ní něco z mladé punkové rebélie, jež se ale snoubí s talentem a hráčskými schopnostmi. Výsledek tak působí dost podobně jako obal alba. Je to zvláštní skrumáž hudebních nápadů, co zdánlivě nemají nic společného. Při bližším ohledání ale zjistíte, že BLACK MIDI mají svůj styl. Výsledkem je osobitá variace mathrocku, postupunku a hypnotických pasáží koketujících s industriálem, country i noiserockem.
V této barevné paletě z kapely vyčuhují dva prvky, které poutají pozornost. Tím prvním jsou bicí talentovaného Morgana Simpsona, vnášející do kapely až jazzrockovou hravost, a tím druhým vokál, při kterém si mnohdy vzpomenu na Davida Bowieho. Přirovnat BLACK MIDI k něčemu, co tu už bylo, zkrátka nejde. Jejich hudba do sebe jako houba nasává mnoho různorodého a výsledek přesto nezní jako nějaký účelový slepenec, spíše naopak. Vše působí kompaktně, svébytně a svým způsobem velmi sebejistě.
Živelnost žánrů tu jde ruku v ruce také se zvukem. Za produkcí kapely stojí ostřílené hudební jméno, kterým není nikdo menší, než Dan Carey, který ošetřoval nahrávky kapel, jakými jsou THE KILLS nebo FRANZ FERDINAND. Zvuk se tvárně přizpůsobuje potřebám jednotlivých skladeb a dodává jim ještě větší variabilitu.
Textová stránka skáče taktéž po různých tématech. Ať už jde o znečištění vody nebo příběh města Detroit. Všechno tu zkrátka do sebe zapadá a tvoří výživný koktejl, který může na první poslech působitost dost nečekaně a možná i lehce úchylně, ale velmi se vyplatí počkat si, protože dostat se do světa BLACK MIDI není zas tak složité a výsledek je opravdu trvanlivý. Mladé kvarteto z Londýna je po dlouhé době opravdu originální kapelou na světové indierockové scéně.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.